Před mnoha lety jsem proplouvala mediálním světem v řadě různých pozic. Od těch elévských, přes mediatorní, až se ze mě stala šéfredaktorka. Tenkrát mě napadlo, a co dál. Pak jsem čistila počítač a objevila v něm pár let rozepsaný rukopis. Napadlo mě, že knihu ve svém portfoliu různých projektů a prací ještě nemám.
A začala jsem psát. Zpočátku jenom po chvilkách. Jenže pak přišel sabbatical. Vlastně naštěstí, protože jsem rukopis dopsala a poslala do prvního nakladatelství. Příslib vydání pro mě znamenal něco jako modré z nebe. S korekturami, následným dohadováním o anotaci a podobných technikáliích vystřízlivíte. Nemluvě o tom, že se musíte rychle naučit, jak knihu propagovat.
Občas se mě lidé ptají, proč zrovna tenhle styl. Poctivě odpovídám, že jsem chtěla napsat knihu, u které by se čtenářky i čtenáři bavili a která by jim umožnila alespoň na chvíli zapomenout na trable všedních dnů.
